Ministerstvo veřejných prací

1918 – 1942

Varianta názvu: –

Ústřední úřad pro výstavbu a údržbu státních staveb a energetické infrastruktury s klíčovou rolí v oblasti péče o památky ve státním majetku.

Otisk razítka Ministerstva veřejných prací, 1922 (UDU AV ČR, fond Z. Wirth, kart. W-LVIII).

HISTORIE A PŮSOBENÍ

Ministerstvo navázalo na činnost ústředního rakouského ministerstva veřejných prací, které bylo zřízeno v roce 1908. Po vzniku Československa bylo příslušné ministerstvo zřízeno zákonem č. 2/1918 sb. ze dne 2. listopadu. Do jeho kompetence spadala stavba a údržba státních budov na území celého státu (s výjimkou některých objektů ministerstev železnic, zemědělství a obrany), bytová problematika, stavba silnic, mostů a vodohospodářských staveb, dále systematická elektrizace státu, agenda hornictví a hutnictví nebo civilního letectví. Ministerstvo bylo zrušeno vládním nařízením v roce 1942 a jeho agendu převzalo ministerstvo vnitra, ministerstvo hospodářství a práce, a ministerstvo dopravy a techniky.

Ministerstvo bylo původně rozděleno do šesti odborů: I. Stavba budov, II. Záležitosti vodohospodářské, III. záležitosti silniční, mostní a všeobecně technické, IV. Strojnictví a elektrotechnika, V. Hornictví a hutnictví, VI. Zákonodárství. Záhy byly vyčleněny odbory I.B (pro správu státních budov a bytové péče) a III.B (pro záležitosti hranic, zeměměřičství a státní stavební služby). Mimo odbory byla k ministerstvu přičleněna Ústřední správa státních báňských a hutnických závodů a Oddělení pro kontrolu uhelného hospodářství, k nimž v průběhu dvacátých let přibyl Referát veřejných prací v Bratislavě, Hlavní puncovní úřad, báňská hejtmanství v Praze a Brně a báňský komisariát v Bratislavě, dále Ústav pro zkoušení ručních a střelných zbraní a Ústřední inspektorát pro službu cejchovní, letiště ve Kbelích a Státní správkárna automobilů. Mimo odbory byla také zřízena pozice zástupce v mezinárodních říčních komisích.

K ministerstvu bylo dále přičleněno několik úřadů: Ředitelství pro stavbu vodních cest, Hydrografický ústav, Geologický ústav, Radiologický ústav a Československý plavební úřad. Později též Československý inspektorát pro službu cejchovní (odlišný od zmíněného ústředního inspektorátu) a Ústav pro hospodárné využití paliv. Ministerstvo vydávalo také svůj úřední časopis Zprávy veřejné služby technické, který vycházel i po jeho zrušení až do roku 1948, a již v roce 1919 zřídilo vlastní odbornou knihovnu v souvislosti s převzetím knih bývalého ministerstva veřejných prací ve Vídni.

ČINNOST V OBLASTI PAMÁTKOVÉ PÉČE

Ministerstvo vstupovalo v řadě agend do kontaktu s památkovými úřady. Například problematika elektrických sítí byla ošetřena již zákonem 438/1919 sb., který zohledňuje problematiku přírodních, uměleckých a historických památek. Významným legislativním počinem byla příprava nového stavebního řádu ve spolupráci s Masarykovou akademií práce, k níž byla zřízena v roce 1922 zvláštní komise, k jejímuž jednání byli přizvání také dva odborníci na ochranu památek. V oblasti plánování hrálo ministerstvo důležitou roli ve státní regulační komisi pro Prahu, jejíhož předsedu jmenovala rada ministrů a ostatní členy jmenoval ministr veřejných prací.

Aktivit dotýkajících se ochrany kulturních i přírodních památek bylo mnoho. Například výnosem ministerstva čj. 18144/1933 bylo úředníkům oznámeno, aby neosazovali značky státní nivelace na památkové cenné objekty a v případě, že není možné jiné řešení, mají koordinovat postup s památkovým úřadem. Problematiku ochrany přírodních památek zohledňoval především k ministerstvu přičleněný Státní geologický ústav. Podobně mohlo docházet ke kontaktů a střetům v rámci agendy státních staveb nebo důlní činnosti, například v roce 1929 byl kritizován postup ministerstva při výstavbě budovy ministerstva financí na Malé Straně.

Ministerstvo spravovalo historické stavby v majetku státu a zajištovalo jejich údržbu a obnovu. V tomto směru byl klíčový Odbor stavby budov respektive z něj záhy vyčleněný Odbor správy státních budov a bytové péče vedený v letech 1918–1934 Josefem Piskačem (1872–1935) a následně Pavlem Čermákem (1877–1945). V souvislosti s převzetím hradu Karlštejna do státního majetku byl v roce 1919 při ministerstvu zřízen Správní výbor hradu Karlštejna za účelem koordinace společné správy objektu s ministerstvem školství a osvěty a zemskými úřady, v jehož čele stál přednosta Odboru správy státních budov. Od roku 1930 přešly pod správu ministerstva také objekty Národního a Stavovského divadla, kde za Piskačova působení probíhaly rekonstrukční a restaurační práce. Ministerstvo poskytovalo také četné subvence na opravy památek, a to i na stavby nestátní, pokud to bylo ve veřejném zájmu a bylo doloženo vyjádření památkového úřadu.

ADRESA:

SOUVISEJÍCÍ OSOBY:

1918–1934: Piskač, Josef (1872–1935)

1921?–1938?: Čermák, Pavel (1877–1945)

rrrr: Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.

SOUVISEJÍCÍ KORPORACE:

1919–1942: Správní výbor hradu Karlštejna

rrrr: Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.

SOUVISEJÍCÍ KAUZY:

rrrr: Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.

ARCHIVNÍ PRAMENY:

• Národní archiv, fond Ministerstvo veřejných prací, Praha 1918–1942 (1952)

• Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Zdeněk Wirth, kart. W-58, sl. 4.

LITERATURA:

• Gustav Hermann (ed.), Ministerstvo veřejných prací. Přehled činnosti za prvé pětiletí republiky Československé, Praha 1923.

• Vendula Hnídková, Richard Kurdiovsky, Anna Stuhlpfarrer, When the State Builds. The Architectural Agenda of the k. k. Ministerium für öffentliche Arbeiten (1908-1918), the Bundesministerium für Handel und Verkehr and the Ministerstvo veřejných prací (1918–1938), in: Josipa Alviž, Dragan Damjanović, Jasmina Nestić, Jeremy F. Walton (eds.), Art and the State in Modern Central Europe (18th – 21st Century), Zagreb 2024, 481–496.

• Otto Placht, Příručka školské a osvětové správy, Praha 1934, s. 1642, s. 1686.

• Ročenka Československé republiky 1, Praha 1922, s. 214, s. 224, 425–426.

• Ročenka Československé republiky 2, Praha 1923, s. 217, s. 240.

• Ročenka Československé republiky 3, Praha 1924, s. 156, s. 399–401.

• Ročenka Československé republiky 7, Praha 1928, s. 374–376.

• Sbírka zákonů a nařízení státu československého, 1918, č. 1, s. 1.

• S. F. Svoboda, Otázka zachování románských zbytků bývalého sídla pražských biskupů na Malé straně v Praze, Umění II, 1929, č. 2, s. 238–239.

• Zdeněk Tobolka (ed.), Politika. Co má věděti o Československé republice každý občan 2/2–3, Praha 1925, s. 357–358.

• Věstník Ministerstva školství a národní osvěty XXIV, 1942, č. 7, s. 265–269.

David Vrána (2026)