Státní památková správa

1953 – 1958

Varianta názvu: Státní památková správa v Praze

Ústřední instituce české památkové péče a ochrany přírody, která v sobě propojila složku odborně-metodickou s rozsáhlými výkonnými a správními pravomocemi.

Otisk razítka Státní památkové správy, 1955 (Národní archiv, fond SPS, kart. 122).

HISTORIE A PŮSOBENÍ

Státní památková správa (SPS), fungující od 13. července 1953 do konce června 1958, byla ústřední institucí české památkové péče a ochrany přírody (na Slovensku až do vydání zákon č. 22/1958 Sb. o kulturních památkách působil Slovenský památkový ústav). Navzdory své relativně krátké existenci představovala zásadní mezník v institucionálním vývoji oboru. Před druhou světovou válkou byl státní aparát památkové péče personálně i finančně minimální a opíral se do značné míry o dobrovolníky. Zásadní zlom nastal po roce 1945, kdy stát v několika vlnách vyvlastňování získal tisíce historických objektů a statisíce movitých předmětů. Za účelem výběru a správy kulturně nejcennější části tohoto majetku byla zřízena zákonem č. 137/1946 Sb. samostatná instituce Národní kulturní komise a současně byl zaveden status státního kulturního majetku, který získával jí vybraný majetek. Paralelně působily Státní památkové úřady (SPÚ) v Praze a Brně. V závěru roku 1951 byl tento systém státní památkové péče reorganizován, a to v souvislosti s celkovou decentralizací státní správy a zavedením krajského systému. Byla zrušena Národní kulturní komise a větší část její agendy přešla na krajské národní výbory. SPÚ byl přeměněn na Státní památkový ústav s pobočkou v Brně, který se měl stát čistě odbornou institucí bez výkonných pravomocí. Celostátní koordinace sféry památkové péče zůstala ministerstvu školství, věd a umění, přičemž sem byla převedena větší část pracovníků zrušené NKK.

Již záhy začalo být zjevné, že příslušené krajské národní výbory své nové povinnosti v této sféře nejsou schopné z personálních a organizační důvodů adekvátně zajistit. Řada agend, jejichž rozsah relativně rychle nabýval, a to nejen trvalým nárůstem státního kulturního majetku, ale nově i agendou městských památkových rezervací, přecházela živelně zpět na památkový ústav a příslušný odbor ministerstva. V reakci na to vláda rozhodla v roce 1953 o sloučení památkového ústavu, Státního fotoměřického ústavu a ministerského odboru do jediného úřadu – Státní památkové správy (vládního usnesení ze dne 10. 3. 1953 o odstranění nedostatků ve správě státního kulturního majetku). Do čela byl jmenován archivář, člen KSČ Miroslav Burian, jeho zástupcem se stal přírodovědec Jaroslav Stránský. Úřad se dělil na ekonomicko-správní odbor a odborný odbor, který zahrnoval šest specializovaných oddělení: všeobecnou ochranu, výzkum a dokumentaci, kulturně-osvětové využití, architekturu, restaurování a ochranu přírody. Navzdory vládnoucí komunistické ideologii SPS personálně i odborně navázala na předválečnou kontinuitu. Našla zde útočiště řada významných památkářů, a to i těch, kteří museli z politických důvodů opustit akademickou půdu. Patřili k nim mimo jiné Václav Mencl, Oldřich J. Blažíček, Břetislav Štorm či Viktor Kotrba. Ve srovnání s předchozími institucemi se SPS mnohem více blížila státnímu podniku na údržbu, ochranu a využití památek než poradnímu odbornému orgánu; v roce 1958 zaměstnávala 165 pracovníků.

Masivní nárůst spravovaného majetku si vynutil zavedení pevného systému kategorizace památek, který odrážel priority marxisticko-leninské ideologie. Památky byly rozděleny do pěti skupin, seřazených podle významu přikládaného jim stávající vládní garniturou: památky dělnického hnutí a socialismu, městské památkové rezervace, státní hrady a zámky, památky lidové architektury, památky rozptýlené (včetně sakrálních staveb). Kategorizace řadu praktických důsledků, odrážela stupeň péče, tedy především výši veřejných financí, které byly na ochranu, údržbu ale i propagaci dané skupiny památek přidělovány.

V rámci agendy státních hradů a zámků SPS přímo spravovala přes 130 nejcennějších areálů včetně přilehlých parků, lesů a rybníků. V letech 1953–1954 úřad provedl monumentální celoplošnou revizi a novou inventarizaci státního kulturního majetku, během níž byly sestaveny inventáře operativně technické evidence (tzv. „černé knihy“) obsahující přes 419 000 položek. Pod vedením O. J. Blažíčka byla definována metodika prezentace interiérů objektů hradů a zámků tzv. „interiérová instalace“, která evokovala historickou atmosféru prostor za využití svozového fondu. Památky byly masivně zpřístupňovány veřejnosti.

U 30 městských jader vyhlášených v roce 1950 vládou za tzv. městské památkové rezervace SPS úspěšně zahájila komplexní památkovou asanaci, vzorovou ukázkou tehdejších úspěchů se stala zvláště obnova Telče, Slavonic či Nového Města nad Metují. Oddělení výzkumu a dokumentace se věnovalo mimo jiné rozsáhlé dokumentaci ohrožených oblastí v pohraničí a v severočeské uhelné pánvi. Na poli lidové architektury SPS prosazovala zřizování muzeí pod širým nebem (skanzenů) pro záchranu ohrožených staveb.

SPS byla od počátku vnímána jako provizorní krizové řešení. S přijetím prvního uceleného památkového zákona (zákon o kulturních památkách č. 22/1958 Sb.) byla k 30. červnu 1958 zrušena. Koncept jednotného úřadu byl opuštěn a výkonná pravomoc přešla definitivně na krajské orgány, zatímco odborná činnost byla svěřena nově založenému Státnímu ústavu památkové péče a ochrany přírody (SÚPPOP) a tzv. krajským střediskům SÚPPOP.

ADRESA:

SOUVISEJÍCÍ OSOBY:

rrrr: Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.

SOUVISEJÍCÍ KORPORACE:

rrrr: Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.

SOUVISEJÍCÍ KAUZY:

rrrr: Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.

ARCHIVNÍ PRAMENY:

• Národní archiv, fond Státní památková správa

• Národní archiv, fond Státní památková správa – dodatky

• Národní archiv, fond Ministerstvo školství a kultury [1918]–1967

• Národní archiv, fond Ministerstvo kultury 1953–1956

LITERATURA:

• Miroslav Burian, Současný stav a problematika památkové péče, Zprávy památkové péče XVII, 1957, s. 1–10.

• Vlasta Dvořáková, Konference o úkolech památkové péče, Umění V, 1957, s. 101–104.

• Martin Gaži, Nepohodlná sestra modernizace: památková péče a vltavská kaskáda vodních děl, České Budějovice 2023.

• Ivo Hlobil, K teorii interiérové instalace české památkové péče, Sborník památkové péče v Severomoravském kraji V, 1982, s. 9–30.

• Ivo Hlobil, Teorie městských památkových rezervací (1900–1971), Praha 1985.

• Josef Hobzek, Vývoj památkové péče v českých zemích, Praha 1987.

• Jiří Knapík – Pavel Šopák, „Procházel místnostmi, ze sešitu četl a rukama ukazoval…“ Státní hrady a zámky v letech 1948–1960: mezi vědou a dovolenou, Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis III, 2010, s. 197–209.

• Josef Němec, Místo a úloha SÚRPMO ve druhé polovině 20. století. Pohled na Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů a jeho odkaz s odstupem let, Historická inspirace. Sborník k poctě Dobroslava Líbala, Praha 2001, s. 311–320.

• Jiřina Nesvadbíková (ed.), K vývoji památkové péče na území Československa, 3. svazek, Výběr autentických dokumentů 1918–1958, Praha 1983.

• Michal Novotný, Česká památková péče mezi ideály a realitou (disertační práce), Ústav dějin umění FFUP Olomouc, 2020.

• Jakub Pavel, Patnáct let památkové péče a její další výhledy, Časopis společnosti přátel starožitností LXIX, 1961, s. 129–138.

• Kristina Uhlíková: Ochrana sakrálních památek v českých zemích v letech 1945–1958, Zprávy památkové péče LXV, 2005, s. 335–343.

• Kristina Uhlíková – Michal Sklenář, Instrumentalizace památkové péče v českých zemích v druhé polovině 40. a v 50. letech 20. století, Zprávy památkové péče LXXXII, 2022, s. 3–16.

• Vlastimil Vinter, Vývoj a organizace státní památkové péče v Československu v letech 1945–1960, Zprávy památkové péče XX, 1960, s. 53–57.

• Vlastimil Vinter, Úvod do dějin a teorie památkové péče, I, Nástin vývoje a základní ideové otázky památkové péče, Praha 1982.

Kristina Uhlíková (2026)