Rezervační komise při Odboru školství a kultury KNV v Olomouci

Schůze rezervační komise se konaly jednou za měsíc, v případě naléhavých záležitostí i častěji. Z jednání se pořizovaly zápisy, které měly být pravidelně zasílány do Prahy (investice do rekonstrukcí památkových objektů v rezervačních městech částečně spadaly pod SPS). Komise měla především zajišťovat organizaci a dohled nad průběhem rekonstrukcí jednotlivých objektů v městské památkové rezervaci. Do velké míry to znamenalo spíše provozní agendu, jako bylo projednávání plánů oprav na nadcházející období, hodnocení průběhu rekonstrukcí a řešení nejrůznějších organizačních problémů a provozních komplikací. Jak bylo ovšem pro 50. léta 20. století typické, pravomoci a kompetence podobných orgánů byly formulovány relativně vágně a jejich reálný vliv často záležel spíše na specifických místních mocenských podmínkách a aktivitě jeho členů. Olomoucká rezervační komise dokázala neurčitě vymezeného prostoru využít a postupně si vybudovala roli de facto dozorového orgánu památkové péče – mimo jiné měla pravomoc posuzovat a schvalovat žádosti jiných institucí o stavební úpravy na území rezervace, které hodnotila nejen z finančně-organizačního, ale i ryze památkového hlediska. Kromě toho se snažila věnovat pozornost i koncepčním otázkám a systematičtější plánování stavebních akcí ve městě, aby mohly být včas zohledněny zájmy jednotlivých agend (ochrana památek, bydlení, průmysl doprava atd.), které se v praxi často dostávaly do střetu. Z dnešního pohledu se může zdát překvapivé, že v nevyhnutelných konfliktech rezervační komise netahala nutně za kratší konec, a to ani ve sporu s dobově preferovanými odvětvími. Příkladem může být případ Merkurovy kašny v ulici 8. května: komise se v letech 1953–1955 úspěšně bránila záměru na přesun kašny i proti silnému tlaku okresního dopravního inspektorátu.