Zemský konservátorský úřad pro Království české, česká sekce

1912 – 1918

Varianta názvu: K. k. Landeskonservatorenamt für das Königreich Böhmen, Böhmische Sektion (1912-1918); C. k. Zemský konzervatorát pro Čechy, česká sekce / K. k. Landeskonservatorat für Böhmen, Böhmische Sektion (1912–1918); C. k. Zemský památkový úřad pro království České, české oddělení / K. k. Landesdenkmalamt für das Königreich Böhmen, Böhmische Abteilung (květen 1918 – říjen 1918)

Konzervatorát působil jako výkonný orgán památkové péče v Čechách podřízený vídeňské Ústřední komisi pro památkovou péči; do kompetence česká sekce spadaly památky v jazykově převážně českých okresech.

Hlavička české sekce Zemského konzervatorátu, 1916 (SOA Třeboň, fond Mareš, kart. 2 ).

HISTORIE A PŮSOBENÍ

Předchůdcem Zemského konzervatorátu byla Zemská památková komise pro Království české, zřízená roku 1897 českým Zemským výborem. Zemský konzervatorát vznikl v roce 1912 v souvislosti s reorganizací památkové správy předlitavské části Rakousko-uherské monarchie a rozšířením působnosti vídeňské Ústřední komise pro památkovou péči (K. k. Zentralkommission für Denkmalpflege). V novém systému měl být pro každou zemi jmenován zemský konzervátor, pro Čechy však byli ve zmíněném roce jmenováni dva zemští konzervátoři: pro jazykově české oblasti právník Luboš Jeřábek, pro jazykově německá území právník a historik umění Rudolf Hönigschmidt. Jazykově smíšená území byla rozdělena podle převažujícího komunikačního jazyka obyvatel. Rozdělení památkové správy podle jazykového principu vedlo ke vzniku dvou samostatně fungujících sekcí s vlastní administrativou, personálním obsazením i sídlem. Výnosem ministerstva kultu a vyučování ze dne 13. května 1918 bylo sjednoceno úřední označení obou sekcí na C. k. Zemský památkový úřad pro Království české (české oddělení) a Landesdenkmalamt für das Königreich Böhmen (Deutsche Abteilung).

Úkolem Zemského konzervatorátu bylo pečovat o ochranu kulturních památek, předcházet jejich poškozování a podporovat povědomí o jejich historické, umělecké a kulturní hodnotě. Úřad spolupracoval se zemskými úřady, samosprávami, církevními i světskými korporacemi, odbornými institucemi i soukromými osobami, od nichž očekával součinnost při ochraně památek. Současně zprostředkovával spojení mezi Ústřední komisí a místními či zemskými spolky a podporoval vznik nových památkových iniciativ. Jmenoval také síť dobrovolných konzervátorů pro jednotlivé politické okresy. Personální obsazení české sekce tvořil vedle Jeřábka především technický konzervátor, architekt Stanislav Sochor, který do Prahy přišel z ústřední kanceláře ve Vídni. V letech 1913–1916 zde působil archeolog a historik umění Karel Guth, jehož roku 1916 nahradil historik umění Karel Herain. V závěrečném období existence monarchie se ke zaměstnancům úřadu krátce zařadili také architekt Antonín Engel (1917–1918) a v posledních dvou měsících roku 1918 historik umění Zdeněk Wirth.

Po vzniku samostatného Československa pověřil Národní výbor dne 5. listopadu 1918 Zemský památkový úřad, záhy přejmenovaný na Státní památkový úřad, výkonem dosavadní památkové agendy. Působnost instituce byla dočasně rozšířena z území Čech na celé území nově vzniklého československého státu.

ADRESA:

SOUVISEJÍCÍ OSOBY:

rrrr: Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.

SOUVISEJÍCÍ KORPORACE:

rrrr: Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.

SOUVISEJÍCÍ KAUZY:

rrrr: Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.

ARCHIVNÍ PRAMENY:

• Národní archiv, fond Zemský památkový úřad Praha (1864) 1912 – 1926 (1962)

LITERATURA:

• Jiřina Nesvadbíková – Vlastimil Vinter – Zdeněk Wirth, K vývoji památkové péče na území Československa, Sv. 1: Přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749–1958, Praha 1983.

• Michal Novotný, Česká památková péče mezi ideály a realitou. O přípravě památkových zákonů ve 20. století (dizertační práce), Katedra dějin umění FFUP Olomouc.

• Ochrana památek, musejnictví a archivnictví, in: Otto Placht – František Havelka (eds.), Příručka školské a osvětové správy, Praha 1934, s. 1612–1693.

• Jakub Pavel, Dějiny památkové péče v českých zemích v 19. století, Sborník archivních prací XXV, 1975, č. 1, s. 143–293.

• Petr Štoncner, Příspěvky k dějinám památkové péče v letech 1918–1938, část 1. – Vznik nové organizace státní památkové péče v roce 1918, Zprávy památkové péče LXIV, 2004, s. 426–429.

• Vlastimil Vinter, Úvod do dějin a teorie památkové péče 1: Nástin vývoje a základní ideové otázky památkové péče, Praha 1971.

• Kateřina Vomastková, Zemský památkový úřad v Čechách v letech 1912–1918 (diplomová práce), Katedra pomocných věd historických FFUK, Praha 1984.

•

Eliška Švarná (2025), Kristina Uhlíková (2026)