Ústřední komise pro památkovou péči

1850 – 1918

Varianta názvu: Centrální komise pro památky / pro ochranu památek; Ústřední komise pro výzkum a zachování stavebních památek / K. k. Zentral Comission für Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale (1850–1873); Ústřední komise pro výzkum a zachování uměleckých a historických památek / K. k. Zentral Comission für Erforschung und Erhaltung der Kunst- und historischen Denkmale (1873–1911); Ústřední komise pro památkovou péči / K. k. Zentral Comission für Denkmalpflege (1911–1918)

Ústřední komise pro památkovou péči byla zřízena r. 1850 za účelem provedení soupisu stavebních památek na území rakouské monarchie a zajištění státního dohledu nad péčí o ně.

Otisk razítka Ústřední komise, 1911 (NA, fond SPS, kart. 116).

HISTORIE A PŮSOBENÍ

Císařským rozhodnutím z 31. prosince 1850 byly stavební památky oficiálně vloženy pod ochranu státní správy. Ministerstvo pro obchod, průmysl a veřejné stavby bylo pověřeno zřízením K. k. Zentral Comission für Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale (Ústřední komise pro výzkum a zachování stavebních památek) ve Vídni. Stanovy komise, schválené výnosem ministra obchodu z 24. června 1853, určovaly jako její hlavní úkoly provedení soupisu a klasifikace stávajících stavebních památek, vydávání dobrozdání v případech, kde byly stavební památky ohroženy (novostavby, regulace silnic atp.) nebo bylo zapotřebí jejich restaurování. V neposlední řadě se měla komise zasazovat o popularizaci výzkumu památek a památkové péče, mj. i podporovat zakládání spolků s tímto zaměřením. Za účelem vymezení působnosti komise byla formulována definice stavební památky jako „stavby se vším příslušenstvím, které k ní stavebně souvisí.“ V souvislosti se zrušením ministerstva pro obchod, průmysl a veřejné stavby roku 1859 byla komise nově začleněna do agendy ministerstva kultu a vyučování.

Předsedou Ústřední komise byl sekční šéf stavební sekce ministerstva pro obchod, průmysl a veřejné stavby (prvním předsedou se stal svobodný pán Karel Czoernig von Czernhausen). Orgány Ústřední komise tvořili konzervátoři a korespondenti, jež na návrh komise jmenovalo ministerstvo pro obchod, průmysl a veřejné stavby i pro oblasti jednotlivých korunních zemí. Členství v Ústřední komisi i funkce konzervátorů byly čestné. Konzervátor měl za úkol osvojit si dokonalou znalost stavebních památek a jejich stavu ve svém obvodu. Měl chránit památky před zničením a šířit povědomí o jejich historické a umělecké hodnotě. Konzervátoři spolupracovali s osobami, zemskými úřady i duchovními a světskými korporacemi, od nichž bylo možno očekávat součinnost v oblasti ochrany památek, měli na starosti také vyhledávání vhodných korespondentů a kreslířů. Zprostředkovávali spojení mezi Ústřední komisí a místními a zemskými spolky a zadávali podněty pro zakládání takových spolků.

Rozhodnutím ze dne 29. srpna 1872 byla rozšířena agenda Ústřední komise rovněž o movité památky z ostatních oborů umělecké tvorby, což se odrazilo i v proměně názvu na Ústřední komisi pro výzkum a zachování uměleckých a historických památek / K. k. Zentral Comission für Erforschung und Erhaltung der Kunst- und historischen Denkmale. Nový statut komise publikovalo ministerstvo kultu a vyučování 21. července 1873. V rámci rozšíření působnosti byla komise navíc rozdělena do tří sekcí:

sekce pro předměty doby prehistorické a antické.
sekce pro architekturu a stavební památky, plastiku, malířství apod. z období středověku a novověku až do 18. století
sekce pro historické památky „různého druhu“ od nejstarších dob až do konce 18. století

Zachováno bylo pětileté funkční období konzervátorů (s možností opětovného ustanovení), kteří byli jmenováni pro konkrétní sekce či určitou teritoriální oblast (v Čechách byla r. 1899 založena podřízená Zemská památková komise, v jejímž čele stál zemský konzervátor). Počet konzervátorů mohl být zvyšován podle potřeby (v souvislosti s tím mohlo docházet ke zmenšování územního rozsahu jejich působnosti). Pro hlavní města byli ustavováni specializovaní konzervátoři, na venkově mohl rozsah jejich působnosti zahrnovat až 15 politických okresů.

Roku 1911 byly výnosem ministerstva kultu a vyučování z 2. srpna 1911 vydány obnovené stanovy Komise, jejíž činnost se měla nadále vztahovat na památky „v nejširším slova smyslu“ (do její kompetence spadala např. i „ochrana domoviny“, nezahrnovala naopak památky písemné – archiválie, pro něž měla být vydána zvláštní ustanovení). Název komise byl změněn na K. k. Zentral Comission für Denkmalpflege / Ústřední komise pro památkovou péči. Komise nadále sestávala z předsedy, místopředsedů, památkové rady a odborného Státního úřadu pro památky, jenž se měl věnovat výzkumu a odborné inventarizaci uměleckého majetku státu. Ústřední komisi byli podřízeni generální konzervátoři a zemští konzervátoři jmenovaní pro jednotlivé korunní země v postavení státních úředníků. Ti obstarávali všechny záležitosti památkové péče na svěřeném území, komisi na těchto územích zastupovali a měli právo jménem komise jednat s dalšími úředníky. V jejich pravomoci bylo rovněž jmenování dobrovolných okresních konzervátorů (na dobu 3 let), kteří měli zemské konzervátory zpravovat o stavu památek a památkové péče v jejich obvodu. Po vzniku samostatného Československa r. 1918 byla v zájmu zachování právní kontinuity i v oblasti památkové péče přejata dosavadní rakouská legislativa. Činnost a organizace vídeňské Ústřední komise se posléze stala podkladem pro založení čsl. Státního památkového úřadu.

Od roku 1856 vydávala komise ročenku Jahrbuch der Central-Comission für Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale, jejímž cílem bylo přinášet přehled o činnosti, stejně jako vědecká pojednání o historicky a archeologicky významných památkách z celé monarchie. Kromě toho zahájila i vydávání měsíčníku Mittheilungen der k. k. Central Comission, který se cíleně věnoval studiu středověkého, zejména křesťanského umění (jeho prvním redaktorem se stal vídeňský magistrátní úředník Karel Weiss). Ve spolupráci se spolky a odborníky měla Ústřední komise pracovat na přípravě podkladů pro vydání plánovaného památkového zákona (pro rakouskou monarchii nakonec nebyl vydán, prvním zákonem věnovaným ochraně kulturních památek na českém území byl až zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách.)

ADRESA:

SOUVISEJÍCÍ OSOBY:

rrrr: Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.

SOUVISEJÍCÍ KORPORACE:

rrrr: Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.

SOUVISEJÍCÍ KAUZY:

rrrr: Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.

ARCHIVNÍ PRAMENY:

• Národní archiv, fond Památkový úřad Vídeň 1852–1918 (1920, 1962), NAD 236. Úvod k inventáři, zpracovala Pavla Lutovská, Praha 2011.

LITERATURA:

• Theodor Brückler, Zur Geschichte der österreichischen Denkmalpflege. Die Ära Helfert, Teil 1: 1863 bis 1891, Wien – Köln – Weimar 2020.

• Martha Fingernagel, Zur Geschichte der österreichischen Denkmalpflege. Die Ära Helfert, Teil 2: 1892 bis 1910, Wien – Köln – Weimar 2019.

• Walter Frodl, Idee und Verwirklichung. Das Werden der staatlichen Denkmalpflege in Österreich, Wien 1988.

• Joseph von Helfert (ed.), K. k. Zentral-Kommission f. Kunst-u. historische Denkmale. Festschrift anläßlich ihres fünfzigjährigen Wirkens, Wien 1903.

• Jiřina Nesvadbíková – Vlastimil Vinter – Zdeněk Wirth, K vývoji památkové péče na území Československa, Sv. 1: Přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749–1958, Praha 1983.

• Jakub Pavel, Dějiny památkové péče v českých zemích v 19. století, Sborník archivních prací XXV, 1975, č. 1, s. 143–293.

• Otto Placht – Kamil Buzek – František Daneš – Jan Dvořák, Příručka školské a osvětové správy, Praha 1934.

• Aneta Štěpánková, Právní regulace památkové péče (diplomová práce), Katedra dějin státu a práva, Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 2017.

Eliška Švarná (2025), David Vrána (2026)