Ústřední úřad pro ochranu památek

Ústřední úřad pro ochranu památek vznikl v roce 1934 jako nástupnická organizace Spolkového památkového úřadu ve Vídni. Do roku 1938 byl podřízen Spolkovému ministerstvu školství a následně Ministerstvu pro vnitřní a kulturní záležitosti. Na podzim roku 1938 se rozšířila geografická působnost úřadu po připojení jihomoravských okresů k župě Niederdonau a díky přestěhování úřadu do nových prostor mohla být zřízena restaurátorská dílna a fotolaboratoř. V tomtéž roce nahradili zemské konzervátory (Landeskonservatoren) konzervátoři župní (Gaukonservatoren). V čele úřadu stál nejprve Leodegar Petrin až do penzionování v září 1938. Za jeho působení nastupuje v roce 1934 do oddělení prehistorie a raných dějin Kurt Willvonseder, a v roce 1936 nastoupují do úřadu také Herbert Seiberl a Otto Demus. Zatímco Seiberl nastoupil na Petrinovu pozici a vedl instituci i po transformaci na ústav až do roku 1945, Otto Demus v roce 1939 emigroval a úřad personálně posílil Franz Balke. V roce 1940 byl úřad transformován na Ústav pro ochranu památek (Institut für Denkmalpflege) podřízený ministerstvu vědy v Berlíně.