Státní památkový úřad pro Čechy v Praze

1918 – 1939, 1945 – 1951

Varianta názvu: Stání památkový úřad / Staatdenkmalamt (1918–1920); Státní památkový úřad pro Čechy / Staatdenkmalamt für Böhmen in Prag (1920–1941); Státní památkový úřad v Praze (1945–1951).

Úřad vykonávající státní památkovou péči v Čechách, přechodně i jiných částech Československa, v oblasti památek kulturních a přírodních, včetně dozoru a kolaudací prací a návrhů státních subvencí.

popis (zdroj. Foto: ).

HISTORIE A PŮSOBENÍ

Státní památkový úřad (SPÚ) vznikl ze Zemského památkového úřadu pro Království české (ZPÚ) po vyhlášení Československé republiky v říjnu 1918. Zachoval si personální i kompetenční kontinuitu a i v dalších oblastech cíleně navazoval na činnost ZPÚ v období před převratem. Představoval druhou instancí státní památkové správy, první instancí se stalo ministerstvo školství a národní osvěty (jeho osvětový odbor), jež přejalo kompetence bývalé C. k. Ústřední komise pro zachování památek, a to jak jejího předsednictva, tak bývalého státního památkového úřadu. Třetí nejnižší instancí zůstali okresní konzervátoři, respektive v některých okresech i dopisovatelé (zpravodajové). Do vzniku samostatných památkových úřadů na Moravě a ve Slezsku (1920) a na Slovensku (1919) památkově spravoval celé území státu. Právním podkladem pro činnost všech jmenovaných úřadů byl recipovaný statut Ústřední komise pro zachování památek z roku 1911. Do roku 1923 zůstal pražský památkový úřad organizačně rozdělen stejně jako v předpřevratovém období ZPÚ na českou a německou sekci. V tomto roce došlo sice pod politickým tlakem k jejich oficiálnímu sloučení, kompetenční rozdělení památkové agendy podle převažující národnosti v regionu však zůstalo zachováno a bylo velmi striktně dodržováno. Roku 1937 začal v rámci činnosti SPÚ vycházet časopis Zprávy památkové péče, jenž se vedle svého stěžejního tématu věnoval mj. i tematice muzejnictví, archeologie nebo ochraně přírody

Po celé období první republiky se nepodařilo prosadit schválení památkového zákona. Státní památková péče se tedy musela opírat o řadu norem a předpisů, které se této oblasti týkaly většinou pouze okrajově. Klíčovou roli v této komplikované situaci sehrály zejména zákony upravující provedení pozemkové reformy. Zákon č. 81/1920 Sb. z. a n. (tzv. přídělový zákon, § 20) dával Státnímu pozemkovému úřadu, který celý proces řídil, pravomoc při převodu památkově hodnotných objektů stanovit novým vlastníkům – případně původním majitelům v případě tzv. propuštění ze záboru – konkrétní závazky v oblasti památkové ochrany, a podle okolností i povinnost zpřístupnit tyto objekty veřejnosti. Při formulaci těchto podmínek pozemkový úřad spolupracoval se SPÚ; jeho odborní pracovníci po prohlídce daného objektu vypracovali návrh příslušných opatření. Základní zásadou přitom bylo, že opravy těchto objektů bylo možné provádět pouze na základě předchozího souhlasu příslušného památkového úřadu. Dalším zákonem, který mohla státní památkové péče využívat, byl zákon o přímých daních č. 76/1927 Sb. z. a n., který společně s prováděcími směrnicemi umožňoval vlastníkovi nemovitosti odpis daní o udržovací náklady u neobývaných, či jinak neužívaných památkově hodnotných objektů v případě, že Státní památkový úřad vydal majiteli objektu osvědčení o nezbytnosti takových nákladů. Od roku 1935 mohla být na základě vládního nařízení č. 1/ex 1936 Sb. poskytnuta daňová úleva i vlastníkům obývaných památkově hodnotných budov v městech nad 5 000 v případě, že tyto opravy byly provedeny v dohodě se SPÚ. Další často využívanou možností bylo subvencování oprav památek. Vlastník památkového objektu mohl zažádat prostřednictví příslušného památkového úřadu ministerstvo školství a národní osvěty o poskytnutí subvence na konkrétní opravu. Finance mu však byly poskytnuty zpětně až po skončení stavebních prací na základě vyjádření památkového úřadu, že rekonstrukce byla provedena v souladu s jeho pokyny. Svoji funkci v ochraně památek měl také pozemkový katastr, který měl být veden tak, aby mohl suplovat chybějící soupis památek. Mezi další pravomoci památkových úřadů patřilo rovněž vydávání potvrzení o nepamátkovém charakteru vyvážených předmětů.

V meziválečném období působilo v památkovém úřadu v průměru pět odborných zaměstnanců (celkově osm). Přednosty byli: do roku 1924 Luboš Jeřábek, v letech 1924–1936 Rudolf Hönigsschmid a v letech 1936–1940 Cyril Merhout. V krátkém období do konce roku 1918 v české sekci úřadu kromě L. Jeřábka pracovali architekti Antonín Engel a Stanislav Sochor a historici umění Karel Herain a Zdeněk Wirth, kteří však vzápětí přešli do jiných institucí. Zůstal pouze technický referent, architekt Karel Pecánek, který tuto funkci posléze dlouho vykonával i pro Štátný referát pre ochranu pamiatok v Bratislavě (od odchodu Dušana Jurkoviče v roce 1919 do nástupu Václava Mencla v roce 1930). Na počátku roku 1919 nastupuje jako odborný referent české sekce historik umění Václav Wagner a jako technický referent architekt Josef Karel Říha (do 1923). Jeho místo bylo poté obsazeno až roku 1926 stavebním inženýrem Josefem Šebkem. Jednotlivý úředníci měli agendu rozdělenou v zásadě podle regionálního klíče. V německé sekci byla personální situace zpočátku stabilizovanější, již od vzniku zemského konzervatorátu v roce 1912 zde působili historik umění Rudolf Hönigschmid a jako technický úředník architekt Karl Friedrich Kühn (oba s titulem zemský konzervátor). Po Kühnově odchodu do Brna v roce 1935 a po penzionování Rudolfa Hönigschmida v roce 1936 agendu německé sekce vykonával historik umění Wilhelm Turnwald, který v této době do úřadu nastoupil. Státní památkové úřady využívaly služeb okresních konzervátorů, které ministerstvo jmenovalo na tříleté období pro jednotlivé politické okresy. Ačkoliv byla tato funkce rozdělena do čtyř specializací (pravěké, uměleckohistorické, přírodní a hudební), v praxi byl často jeden konzervátor pověřen správou několika těchto agend současně. Jednalo se o čestnou, tedy neplacenou funkci, konzervátoři však měli nárok na náhradu cestovného i některých dalších menších výdajů. Měli povinnost každý rok podávat památkovému úřadu podrobnou zprávu o své činnosti. Dopisovatelé měli spíše roli příležitostných konzultantů a informátorů. Odtržení pohraničních území po uzavření mnichovské dohody na podzim roku 1938 vedlo k zesílení snah o ochranu památek. To se na konci tohoto roku mimo jiné projevilo jmenováním nových konzervátorů, tak aby byla ve všech zbývajících okresech tato funkce obsazena spolehlivými osobnostmi schopnými zakročit ve prospěch válkou potenciálně ohrožených památek.

Po osvobození v květnu 1945 byly zrušeny prakticky všechny změny provedené během okupace. Organizace ochrany památek se vrátila k předválečnému modelu: nadále spadala pod osvětový odbor ministerstva školství a osvěty, zá války sjednocený památkový úřad byl opět rozdělen v souladu se zemským zřízením na český v Praze a moravskoslezský v Brně, ve své činnosti pokračovali okresní konzervátoři i oba specializované ústavy. Ze systému státní památkové péče však zcela zmizela kategorie dopisovatelů, jejichž role byla za války výrazně posílena. Právní rámec i kompetence památkových úřadů zůstaly v zásadě beze změny. Nová agenda výběru a správy movitých a nemovitých památek, které stát získal konfiskací majetku německého obyvatelstva i následnými dalšími vlnami vyvlastňování soukromého vlastnictví, jim svěřena nebyla. Převzala samostatná, k tomuto účelu roku 1947 zřízena instituce – Národní kulturní komise. V roce 1949 byla vládním nařízením č. 228 větší část agendy ochrany církevních památek svěřena nově zřízenému Státnímu úřadu pro věci církevní, který o ně měl pečovat i po hospodářské stránce.

Ochrana kulturních statků byla roku 1949 nově zakotvena v ústavě (Ústava 9. května). Téhož roku vstoupil v platnost nový systém státní správy založený na krajském zřízení (zákon č. 280/1948 Sb.), čemuž byla postupně přizpůsobována i organizace státní památkové péče. Její komplexní reorganizace byla schválena na 127. schůzi vlády a provedena vládním nařízením č. 112/1951 Sb. účinným od 1. ledna 1952. Výkonná pravomoc v oblasti památkové péče přešla na krajské národní výbory, jejich referáty pro školství, osvětu a tělesnou výchovu a v případě památek celostátního významu na ministerstvo školství, věd a umění. Státní památkové úřady v Praze a v Brně byly sloučeny do jednotného Státního památkového ústavu s centrálou v Praze a pobočkou v Brně. Jeho hlavním posláním se stala odborná a teoretická podpora památkové péče, dále propagace a systematická evidence památek.

Přednostou SPÚ v Praze se stal již v květnu 1945 opět V. Wagner, který úřad vedl již v letech 1940–1942 a poté působil jako zástupce německého přednosty. Po jeho politicky motivovaném odvolání v březnu 1948 jej vystřídal Josef Šebek. K dalším výrazným osobnostem úřadu v této době patřil také historik umění a architekt Viktor Kotrba, jenž zde působil od roku 1940. Agendu ochrany přírody spravoval Miroslav Volek. Celkově včetně administrativního a technického personálu úřad zaměstnával 18 osob.

ADRESA:

ADRESA POBOČKY:

SOUVISEJÍCÍ OSOBY:

rrrr: Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.

SOUVISEJÍCÍ KORPORACE:

rrrr: Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.

SOUVISEJÍCÍ KAUZY:

rrrr: Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.

ARCHIVNÍ PRAMENY:

• Národní archiv, fond Ministerstvo školství Praha, (1878) 1918–1949 (1958), sign. 30 Památkové úřady

• Národní archiv, fond Státní památková správa

• Národní archiv, fond Zemský památkový úřad Praha (1864) 1912–1926 (1962)

• Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Zdeněk Wirth

LITERATURA:

• Jiřina Nesvadbíková – Zdeněk Wirth – Vladimír Vinter, K vývoji památkové péče na území Československa, sv. 1–3, Praha 1982–1983.

• Michal Novotný, Česká památková péče mezi ideály a realitou. O přípravě památkových zákonů ve 20. století (dizertační práce), Katedra dějin umění FFUP Olomouc.

• Ochrana památek, musejnictví a archivnictví, in: Otto Placht – František Havelka (eds.), Příručka školské a osvětové správy, Praha 1934, s. 1612–1693.

• Karel Sklenář, Z dějin péče o archeologické památky v českých zemích, část 5. – Pokusy o památkový zákon v Čechách, Památky a příroda XIV, 1989, s. 150–154.

• Karel Sklenář, Z dějin péče o archeologické památky v českých zemích, část 6. – Nový stát a nové instituce, Památky a příroda XIV, 1989, s. 409–413.

• Karel Sklenář, Z dějin péče o archeologické památky v českých zemích, část 10. – Právní poměry meziválečného období, Památky a příroda XV, 1990, s. 13–18.

• Jana Svatoňová, Vývoj právní úpravy ochrany kulturních památek, Správní právo XIX, 1986, s. 393–412.

• Petr Štoncner, Příspěvky k dějinám památkové péče v letech 1918–1938, část 1. – Vznik nové organizace státní památkové péče v roce 1918, Zprávy památkové péče LXIV, 2004, s. 426–429.

• Petr Štoncner, Příspěvky k dějinám památkové péče v letech 1918–1938, část 2. – Organizační vývoj jednotlivých památkových úřadů, Zprávy památkové péče LXIV, 2004, s. 539–545.

• Petr Štoncner, Příspěvky k dějinám památkové péče v Československé republice v letech 1918–1938, část 3. – Konzervátoři a další památkové instituce a organizace, Zprávy památkové péče LXV, 2005, s. 58–62.

• Petr Štoncner, Příspěvky k dějinám památkové péče v Československé republice v letech 1918–1938, část 4. – Snahy o vydání památkového zákona, Zprávy památkové péče LXV, 2005, s. 246–252.

• Petr Štoncner, K dějinám památkové péče v Československé republice v letech 1918–1938, část 5. – Státní subvence na opravy památek, Zprávy památkové péče LXVI, 2006, s. 55–60.

• Petr Štoncner, Organizační vývoj státní památkové péče v letech 1918–1945, in: Péče o architektonické dědictví, Vybrané kapitoly k tématu péče o stavební a umělecké památky, Praha 2008, s. 45–93.

• Kristina Uhlíková, Zdeněk Wirth, první dvě životní etapy (1878–1939): doplněno bibliografií Wirthova díla, Praha 2010.

• Petra Ulbrichová, Vývoj právní úpravy ochrany kulturních památek, in: Eva Dvořáková (ed.), Památková péče na Moravě: 150 let od vzniku první státní instituce na ochranu památek: sborník příspěvků, Brno 2002, s. 183–196.

• Vlastimil Vinter, Úvod do dějin a teorie památkové péče 1: Nástin vývoje a základní ideové otázky památkové péče, Praha 1971.

• Zdeněk Wirth, Naléhavý úkol ochrany památek, Zprávy památkové péče III, 1939, s. 1–3.

Eliška Švarná (2025), Kristina Uhlíková (2026)