Chrámové družstvo pro republiku Československou

Družstvo bylo založeno v Pelhřimově z iniciativy tamního děkana Msgre Františka Bernarda Vaňka (1872–1943). Bylo silně spjato s regionem, avšak postupně dosáhlo celorepublikové působnosti a stalo se nejen užitkovou, ale i ideovou platformou katolických duchovních a laiků, vyznávajících křesťansko-sociální hodnoty. Integrováni do něj byli zástupci všech (arci)diecézí Čech, Moravy a postupně i Slovenska, včetně zástupců národnostních menšin v Československu. V roce 1926 družstvo po několikaletém provizoriu přesídlilo na Masarykovo náměstí a zároveň otevřelo pobočku v Praze. Správu družstva vykonávalo šestičlenné představenstvo, šestičlenná dozorčí rada (od r. 1937 obojí osm členů) a valná hromada. Personálně a kapitálově bylo propojeno s Lidovou záložnou v Pelhřimově. Tajemníkem Chrámového družstva byl Jaroslav Dobrodinský, účetním Antonín Košař. Družstvo mimo jiné vydávalo Český kancionál a věnovalo se rozsáhlé kampani na záchranu a opravy kostelních zvonů. Na veřejnost působilo zejména prostřednictvím vlastního periodika – Věstníku Chrámového družstva, vydávaného v letech 1924–1943, a znovu od roku 1946, jehož hlavním redaktorem byl František Vaněk až do roku 1942. Po 2. světové válce byla na Chrámové družstvo uvalena národní správa, ustavena závodní rada a provedena radikální výměna členů představenstva a dozorčí rady. Roku 1948 družstvo ovládli tzv. pokrokoví (s komunistickým režimem kolaborující) duchovní. Činnost uměleckých ateliérů byla po válce ochromena nedostatkem materiálů, odchody zaměstnanců a vlivem konkurence (Baťova uměleckoprůmyslová škola ve Zlíně). Od roku 1950 probíhaly infiltrace exponentů Státního úřadu pro věci církevní do vedení družstva a zásahy Ústřední rady družstev (zejm. dosazení tzv. náhradního orgánu). K 1. 1. 1950 bylo družstvo včleněno do výrobního sektoru České katolické charity. Ředitelem byl jmenován Antonín Maas. Výrobní závod v Pelhřimově byl k 31. 12. 1953 zrušen a k 1. 1. 1954 předán České katolické charitě – Chrámové službě.